V jakých letech jste na naší škole studoval a na jakém z oborů?
Studoval jsem od roku 1995 osmileté gymnázium, hned druhý rok po vzniku Gymnázia Brno-Bystrc, takže to byla instituce nová, svěží s relativně mladými učiteli. Na školu jsem se dostal mezi posledními do třídy 1A8, která byla tenkrát zaměřená na rozšířenou výukou angličtiny. Pro mě to byla šťastná životní náhoda, protože ředitelkou školy byla paní Mgr. Jarmila Šuhájková, které zároveň učila biologii a měla tedy pochopení pro moji touhu dělat výzkum už na gymnáziu (také paní profesorka Mgr. Danuše Pribišová – naše další vyučující biologie – mě hrozně podporovala). Díky nim jsem mohl mít několik let individuální studijní plán (tehdy to bylo velmi neobvyklé) a chodit na přednášky na Přírodovědeckou fakultu MU, do laboratoře na akademii věd a založit nadaci na výzkum hmyzích škůdců dřevin. V posledním ročníku jsem pak už chodil na gymnázium zase standardně, abych se připravil na maturitu.
Kdy jste se rozhodl pro studium medicíny a proč? Kdo/co nejvíce ovlivnilo Vaše rozhodnutí?
Ovlivnili mě zásadně oba rodiče, kteří mě už jako dítě velmi podporovali v zájmu o přírodu, ale řekl bych, že ten samotný zájem se vyvinul nezávisle. Těžko říci, co vlastně určí, že někoho zajímá příroda, někoho technika a někoho třeba umění …. . Vystudoval jsem paralelně medicínu na Lékařské fakultě, ale také Molekulární biologii na Přírodovědecké fakultě MU, takže by se dalo říci, že jsem si nikdy neuměl pořádně vybrat a rozhodnout se pro jeden obor . Mnoho zajímavých přednášek z molekulární biologie a genetiky jsem měl možnost navštívit už během gymnázia…. Tam jsem věděl více méně, co mě čeká. Naopak medicína pro mě byla neznámá a samozřejmě jsem znal ty historky o tom, že medici jenom sedí v knihách apod. Rodiče jsou oba vzděláním lékaři, takže mi říkali, že medicína je úžasná a mě vždy hlavně zajímalo to, jak fungují živočišné organismy či my jako lidé (to trvá, neboť kytky mi přijdou spíše nudné). Měli pravdu a bylo to skvělé studium, někdy náročné, ale opravdu obohacující i lidsky. Po ukončení medicíny jsem téměř hned odjel pracovat na Mayo Clinic v USA a později se přesunul do Kalifornie na University of California-San Diego.
Máte nějakou pěknou vzpomínku na naše gymnázium, kterou byste nám chtěl sdělit?
Vzpomínek mám velké množství a rád bych zmínil několik, které se týkají pedagogů, kteří měli na můj život asi větší vliv než většina vysokoškolských učitelů. Především zmíněné profesorky biologie, které mě „hájily“ před jinými profesory, kterým se nelíbilo, že nechodím na jejich ctihodné předměty a místo toho chodím někam na Akademii věd. Teď už dobře chápu, že to bylo z jejich strany osobní lidské nasazení a důvěra ve mě, která je zcela mimo běžné meze!
V lavici jsem seděl s Tomášem Krejčím (můj celoživotní kamarád a nyní ctihodný brněnský advokát) a musím uznat, že je s podivem, že nás nechali dostudovat, protože jsme byli dost „problematická“ dvojice a vlastně v celé naší třídě se sešlo množství pozitivně bizarních lidí…no neměli to s námi lehké.
Měli jsme úžasnou učitelku angličtiny (prof. Čechová, která již bohužel mezi námi není) a ta mi někdy překládala různé texty, které naše nadace vydávala a učila nás anglicky opravdu s nadšením. Absolutně nezapomenutelná byla profesorka českého jazyka PhDr. Šteflová, která vedla knihovnu a dala mi do ruky k přečtení některé knihy, které mě ovlivnily. Taky nás povzbuzovala v psaní povídek a básní… jednu dobu psalo z naší třídy celkem pravidelně asi 5 lidí, z nichž někteří stále ještě občas píší. Dokonce jsme vydali malou sbírku vlastním nákladem (možná někde leží v knihovně gymnázia; grafiku udělal spolužák Honza Lanča). Pořádali jsme veřejná čtení, včetně tvorby skupinových dadaistických básní a Honza L. udělal i velkou (cca 2 metry vysokou) „dadaistickou“ sochu.
Kdybyste měl možnost cestovat v čase a vrátit se do svých gymnaziálních let, co byste udělal jinak? Jakou radu do života byste nám dal?
Co bych změnil: Snažil bych se to učitelům tak nekomplikovat, být skromnější a vděčnější za to, že mě učí. Snažil bych se naučit dobře ještě druhý cizí jazyk….nikdy jindy už na to nebyl čas.
Nějaké rady bych možná měl, ale je třeba brát v potaz, že jsou silně zatíženy mou osobní zkušeností a týkají se spíše doby po gymnáziu:
Je dobré v mladém věku cestovat „na vlastní pěst“ a vidět jiné kultury, chudé země, divokou přírodu a třeba se i trošku bát….. Z mé zkušenosti je čas na cestě intenzivnější než běžné bytí a dá Vám to něco, co byste jinak nezažili nebo si neuvědomili. Zdůrazňuji, že mládí v tom hraje roli, protože člověk je spíše otevřený novým věcem a též méně lenivý.
Je cenné vyrazit během studia na nějakou zahraniční vysokou školu nebo jít pracovat na pár let do jiného prostředí…. prostě vidět jiný styl.
Pokud budete pracovat v profesi, kde se programově učíte od zkušenějších kolegů jako je třeba věda nebo medicína, tak si velmi pečlivě tyto své mentory vyberte…budou to jedni z nejdůležitějších lidí ve vašem životě – skoro jako partner nebo rodiče.
Schopnost „nevzdat to“ a vydržet je zcela klíčová, pokud chcete udělat něco, co změní svět aspoň trošku. Je třeba se připravit na to, že to velmi pravděpodobně bude vyžadovat soustředěnou a dlouhodobou práci.
Na jakém projektu aktuálně pracujete? Jaké jsou Vaše plány do budoucna?
Vedu teď poměrně velkou laboratoř na Masarykově univerzitě a ve Fakultní nemocnici Brno, které se věnuje studiu biologie leukémií a dalších nádorů vznikajících z buněk imunitního systému. Zkoumám vznik a cílenou léčbu hlavně chorob, kterým se říká B buněčné malignity tj. B buněčné lymfomy a leukémie. Specificky nejvíce práce věnuji se svým týmem studiu chronické lymfatické leukémie (CLL), což je nejčastější leukémie dospělých. Je to choroba, u níž, na rozdíl od mnoha jiných leukémií, stále není jasné, jak vzniká a také je nevyléčitelná (s výjimkou transplantace hematopoetických kmenových buněk), respektive je obtížné ji zcela a trvale u pacientů kontrolovat. Pracujeme na několika projektech, které zkoumají základní molekulárně biologické otázky o vzniku této choroby, dále se zabýváme hledáním efektivní cílené léčby a zvířecími modely této a příbuzných chorob. V posledních několika letech se nám tak podařilo popsat nové mechanismy regulace tzv. BCR signalizační dráhy, což je v principu nejdůležitější dráha ovlivňující vznik a agresivitu většiny B buněčných malignit a je také výborným terapeutickým cílem. Snažíme se, aby tyto objevy vedly i k novým léčivům, klinickým studiím nebo jejich vylepšeným variantám. Rád bych se teď zaměřil na dvě oblasti, z nichž jedna se týká pochopení biologie tzv. nekódující části lidského genomu (tj. asi 95% naší genetické informace, která nekóduje proteiny, ale jen RNA…. ), druhá se týká hledání kombinační léčby na základě velmi detailní analýzy odpovědi buněk na léčiva. Pokud by tato problematika někoho zajímala, tak lze zjistit bližší podrobnosti na webu: Ceitec.cz/mrazlab
