23. listopadu jsme na naší škole opět a rádi přivítali pana Milana Uhdeho. Hlavní část setkání byla již tradičně věnována Baladě pro banditu. Uvědomili jsme si přitom jednu významnou změnu: nastupují třídy, které s Baladou nemají vlastní diváckou zkušenost a text hry vnímají tedy způsobem, pro který napsána nebyla. Existují záznamy této inscenace, divadelní (spolu)prožívání však nahradit nemohou. O to cennější je pak pro ně setkání s autorem samotným.
A co jsme se tedy dozvěděli? Za všechny jsme vybrali tři postřehy.
Pan Uhde začal exkurzem do „zbojnických“ tradic naší literatury. Stali jsme se svědky rozplétání tematického i motivického a to mělo vedle faktografického a výkladového přínosu i další, možná původně nezamýšlený dosah: v dnešní době jisté relativizace hodnot jsme se setkali s autentickou autorskou poctivostí.
Někdy se pokoušíme uchopit dílo prostřednictvím jeho názvu. Balada pro banditu v tomto směru poskytuje velký prostor k hledání i diskusi. Možná jsme si přitom neuvědomili, jak důležitá je předložka pro. Baladu totiž autor psal pro „banditu v sobě“ a čtenáři (či divákovi) ponechává možnost ho následovat.
O Baladě se také někdy říká, že je prvním českým muzikálem. Není to tak úplně pravda. Co se týká žánru, inspiroval se Milan Uhde divadlem D34 E. F. Buriana a jeho technikou montáže.
Dvě hodiny uběhly velmi rychle. Už také víme, jak to bylo s autorskými právy a paní Olbrachtovou, vyslechli jsme si i něco o přátelství profesním a lidském. Ale hlavně jsme poslouchali příběh: příběh o tom, jak je možné zůstat slušným člověkem a že to někdy zkrátka něco stojí.
