Dne 19. srpna 2017 začalo mé krátké, zato však nezapomenutelné dobrodružství. Mamka mi v Brně zamávala z nástupiště na Dolním vlakovém nádraží, potom jsem se už jen vezla směrem ke Kanárským ostrovům. Nejdříve k Praze, k letišti Václava Havla, potom až k ostrovům.
Celé se to odehrálo díky tomu, že Bati, náš profesor španělského jazyka a literatury, nás příslibem dobré známky “donutil” zúčastnit se soutěže, jejíž výhrou byl týdenní jazykový pobyt na ostrově Gran Canaria (včetně letenek, ubytování, stravy a jazykové školy). O pár měsíců později mi bylo sděleno, že jsem se stala šťastnou výherkyní díky videu, které jsem vytvořila. Ve videu jsem pomocí hry na klavír, malování a španělských veršů znázornila, jaká místa a památky bych na ostrově Gran Canaria chtěla navštívit. Sen se mi splnil, a jak v příštích odstavcích popíšu, své přání jsem dodržela a místa i památky navštívila.
V sobotu jsem se ocitla na letišti Las Palmas, kde mě vyzvedl Alfonso z Cabildo de Gran Canaria, se kterým jsem se dopředu domluvila přes e-mail. Zavezl mě k mému ubytování, což byl nově postavený hostel (Columbus Hostels). Tam jsem se seznámila se spoustou mladých cestovatelů z celého světa. Hostel se nachází v historické čtvrti Vegueta v hlavním městě ostrova, Las Palmas.
Celý týden jsem se snažila ochutnávat typické španělské a místní pokrmy, jako jsou například chobotnice, tortilla, rybí tacos nebo “ropa vieja” (doslovný překlad “staré oblečení” – bylo mi vysvětleno, že takové strašlivé jméno pokrm dostal, protože se připravuje z masa, které už v ledničce nějakou dobu leží a blíží se jeho den vypršení trvanlivosti… “co dům dal”).
Neděli jsem věnovala návštěvě krásných muzeí a zelených parků v Las Palmas. Prošla jsem se po zlatavě písečné pláži Las Canteras a prohlédla si varhanami rozezvučenou katedrálu Santa Ana, kterou jsem zmínila ve videu a která se nacházela jen pár kroků od mého hostelu.
Příští den byl mým prvním v jazykové škole Inlingua. Popovídala jsem si se vstřícnou paní ředitelkou a překvapila jsem profesorky a své dva italské spolužáky svou znalostí španělštiny, která se u mladé Češky nepředpokládá. Dokonce se na mě jednou italský Maximiliano podíval s velkým obdivem a řekl “bravissimo”. I přesto jsem se samozřejmě od rodilých profesorek naučila mnoho nového a zajímavého a s italskými spolužáky bylo o zábavu postaráno.
Každý den po škole jsem si našla autobusový spoj (nebo jak místní autobusům říkají, “guaguas”) a vydala jsem se do některého z měst, které jsem zmínila ve videu. Nestihla jsem navštívit pouze Roque Nublo – o důvod víc k návratu na Gran Canaria.
V pondělí jsem navštívila pobřežní městečko na jihu, Puerto de Mogán. Vypadalo přesně tak, jak jsem ho namalovala – malé milé kavárny a úzké uličky porostlé barevnými květinami.
V úterý jsem se prošla po rozpáleném povrchu písečných dun Maspalomas, oblast připomínající poušť, a při cestě zpátky jsem se osvěžila v Atlantském oceánu.
Následující den po škole jsem poobědvala s ředitelkou a s jednou z profesorek a její 18-ti letou dcerou. S nimi jsem se po obědě vydala do města Gáldar, kde jsme navštívily archeologický park. Už jen cesta autobusem byl zážitek: jely jsme kolem banánových plantáží a skrz vesnice, které turismus zřejmě neposkvrnil, ale ani neobdařil – vypadají chudě. Do archeologického parku se asi mnoho turistů nevydává. Dozvěděla jsem se mnoho zajímavých informací, ale dvě hodiny komentované prohlídky starých kamenů ve španělštině mi na zbytek dne vystačily.
Ve čtvrtek jsem se vyškrábala na vyhaslou sopku (Pico Bandama) ve středozemí ostrova. Pode mnou jsem viděla až na dno sopečného kráteru. Půda je tady sytě černá a podél cesty rostou palmy, kaktusy a aloe vera. S každým krokem nějaké zvířátko zašustilo vedle ve křoví – je tady hodně ještěrek. V podvečer jsem se vrátila do hostelu, a protože byl čtvrtek, nemohla jsem si jen tak jít lehnout, sluníčkem vyčerpaná, do postele. Každý čtvrteční večer se totiž chodí do ulic města na tapas, kde se setkávají úplně všichni: staří i mladí, místní i turisté, profesoři i studenti…
Další den mě ve škole poprosili, jestli by se mnou mohli udělat interview, tak jsem jim krátce popovídala o mém příjemném pobytu. Po škole jsem jela do rybářského, turisty (zatím) příliš neovlivněného, městečka Agaete. Vykoupala jsem se v přírodně utvořených bazéncích v oceánu, prošla jsem se přístavem s pestrobarevnými loďkami, sledovala jsem rozbíjející se vlny a k večeři jsem si objednala sardinky.
Poslední den, v sobotu, pro mě přijel Alfonso (ten, který mě před týdnem vyzvedl na letišti) a byl tak hodný, že mě zavezl do nedaleké vesnice Agüimes, kde jsme poobědvali. Po obědě mě vysadil na letišti a tak jsme se rozloučili na stejném místě, na kterém jsme se seznámili.
Jednoho dne bych se na ostrov určitě chtěla vrátit. Pochopila jsem, proč je to vyhlášená turistická destinace a proč se tam stěhuje tolik Italů. Je to jednoduše místo odpočinku: lidé jsou usměvaví a otevření (jeden dědeček mě dokonce požádal o telefonní číslo, musela jsem však odmítnout…), jídlo je vynikající, teploty jsou příjemné po celý rok, mluví se zde krásným jazykem a příroda je neskutečně různorodá, zvlášť když vezmeme na vědomí, že ostrov má rozlohu pouhých 1500 km2.
Mé malé velké dobrodružství skončilo tam, kde začalo – na vlakovém nádraží v Brně.
