Gabriela: Dobrý den paní Hájková, srdečně Vás zdravím. Ráda bych se na začátku našeho rozhovoru zeptala, zda máte nějaký originální zážitek z doby studií na našem gymnáziu?
A.Hájková: Zážitků a lumpáren byla celá řada, nebyli jsme úplně nejhodnější třída. Co si tak vybavuji, tak jsme na konci roku ztratili třídní knihu. Takže třídní kniha se celá musela přepisovat a to nebylo to úplně příjemné. Teď po 10 letech na srazu se konečně studenti přiznali, kdo to teda byl a jak to celý probíhalo a jak se vlastně ztratila. Ale musím říct, že paní profesorka Dobisová se nás vždycky strašně zastávala. Samostatnou kapitolou byl pan školník, který nás pouštěl do Alberta o přestávkách. A další skvělé věci byly třeba výlety do Španělska. Když jsme jeli pouze se „Španělama“, s Diegem a Raffaelem, bez českých profesorů. Těch vzpomínek je celá řada.
Gabriela: Co vás napadá jako první, když se řekne právě GYBY?
A. Hájková: GYBY mě v životě formovalo hodně ze sociálně-psychologického hlediska. Napadnou mě skvělý zážitky, skvělý kamarádky, se kterýma se vídáme do teď, a získala jsem tady plno nejbližších lidí a pevných vztahů, které se v pozdějším věku tak dobře nenavazují. Je to tím, co jsme spolu vlastně za těch 6 let prožili, pubertu, první lásky a to dospívání až k maturitě. Byla to rebelská sounáležitost.
Gabriela: GYBY pro Vás byla takový pevný základ, co se týká přátelství.
A. Hájková: Přesně tak.
Gabriela: Můžu se zeptat na jaké vysoké škole jste studovala?
A. Hájková: Já jsem po skončení gymnázia upřímně nevěděla přesně, co dělat…věděla jsem, že nechci pokračovat v nějakém humanitním oboru a vždycky mě to lákalo spíš k té technice. Viděla jsem v ní větší budoucnost, takže jsem se po absolvování španělské sekce vydala na strojní fakultu. Tam jsem vystudovala bakalářské studium -Strojírenskou technologii. Pak jsem přestupovala v rámci strojárny na magisterské studium na Kvalitu, bezpečnost, spolehlivost. Toto studium mě velice bavilo a viděla jsem v něm velký potenciál. Techniku jsem končila jsem v roce 2020, kdy začal covid, což nebyla dobrá doba na hledání nebo získávání práce, takže jsem šla ještě na jednu školu a to na Ústav soudního inženýrství, taky pod VUT a tam jsem si udělala ještě inženýra se zaměřením na Řízení technických rizik. Souběžně při studiu jsem pracovala jako inženýr kvality ve firmě. A vlastně shodou náhod, jsem na doktorském studiu zpět na strojárně, na Ústavu automatizace a informatiky a tam doteď působím. Jsem ve čtvrťáku, měla bych dokončovat doktorát. Aktuálně působím jako asistent, což znamená, že vedu výuku, závěrečné práce, a také pracuju na výzkumných projektech. A doktorát je o řešení nějakého vašeho projektu, který se snažíte vyřešit, a také publikovat výsledky.
Gabriela: A co Vám na tom všem přijde nejzajímavější?
A. Hájková: Mě hrozně baví prostředí vysoké školy. Tam kombinujete jak tu praktickou část, tak ten výzkum, spolupráci s průmyslem, tak i pedagogickou práci, není to monotónní. Pořád se děje nového a týká se to mého oboru – Technické diagnostiky. Baví mě propojení praxe a teorie praxe. Když jdete k doktorovi, tak ten doktor provede nějakou diagnostiku. Poslechne si Vás, změří vám teplotu, nějak vizuálně vás kontroluje a rozhodne, jaký je váš stav. To my děláme v rámci diagnostiky nějakého pohonu nebo stroje úplně stejně. Máme na to svoje metody. Když vás ten doktor takhle vyšetří, tak zjistí, že máte třeba chřipku. No, ale když vám nenavrhne vhodnou léčbu na tu chřipku nebo nepředepíše prášky nebo cokoliv, tak je to vlastně zbytečné. A u nás se tady to vyléčení řeší v rámci údržby. Já přijdu k zařízení, zjistím, jaký jeho stav a navrhuji vhodnou údržbu a vlastně se snažím, aby k těm poruchám nebo k té chřipce u toho zařízení vůbec nedošlo. Abych dokázala predikovat i jaká tam bude doba opotřebení těch částic, jaká bude jeho spolehlivost, a to není něco, co aplikujete jenom v nějaké jedné krátké oblasti, ale je to aplikovatelné úplně na všechno, co si dokážete představit. Ať jsou to automobily, letadla i různé další dopravní prostředky. A mě baví, že je to taková detektivní práce, kde prostě se snažíte zjistit, co se stane a získáte komplexní analytický pohled na celou tu situaci.
Gabriela: Děkuji moc. To byla vyčerpávající odpověď, ale pro mě velice zajímavá. A ještě poslední otázka. Co byste chtěla vzkázat našim současným studentům?
A. Hájková: Já bych jim chtěla vzkázat, aby se nebáli. Aby se nebáli zkoušet věci, co je baví, aby zjišťovali, co je v životě bude bavit a šli do toho, aby prostě neřešili nějakou vnější motivaci, že maminka nebo tatínek nebo rodina chce, aby dělali to a to, ale aby se v tom našli oni sami. Aby se prostě nebáli jít na strojárnu, i když jsou absolventi třeba španělské sekce a tak. Aby si tady ta léta si užívali.
Gabriela: Tak to je krásná myšlenka na závěr, já Vám ještě jednou moc děkuji a snad se ještě někdy potkáme, třeba právě u nás na gymnáziu.
Rozhovor vedla Gabriela Hanousková 3B4
